1 2 3 4 5 6

Srovnání nejoblíbenějších jmen dětí v České republice a v Polsku

bet1/6
Sana03.05.2017
Hajmi0.95 Mb.
Masarykova univerzita

Filozofická fakulta

Ústav slavistiky

Polský jazyk a literatura

Bc. Veronika Kociánová

Srovnání nejoblíbenějších jmen dětí v České republice a v Polsku


Magisterská diplomová práce

Vedoucí práce:

Mgr. Roman Madecki, Ph.D.


2012


Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala

samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.

V Brně dne 8. června 2012 Zde bych chtěla poděkovat Mgr. Romanu Madeckému, Ph.D. za vstřícné vedení mé magisterské diplomové práce a za cenné rady a připomínky.

Obsah




1.Úvod 8

2.Onomastika 10

2.1.Rozdělení vlastních jmen 10

2.2.Historie české a polské onomastiky 11

3.Rodná jména 19

3.1.Definice jmen 19

3.2.Původ a tvoření rodných jmen 22

3.2.1.Domácí (slovanská) jména 22

3.2.2.Jména cizího původu 32

3.3.Skloňování rodných jmen 37

3.3.1.Skloňování jmen v češtině 37

3.3.2.Skloňování jmen v polštině 40

3.4.Pojmenovací motivace 42

3.4.1.Česká ochranná a přací jména 42

3.4.2.Polská ochranná a přací jména 43

3.4.3.Rodinné tradice v České republice 44

3.4.4.Rodinné tradice v Polsku 46

3.4.5.Sociální vlivy na výběr jmen v České republice 46

3.4.6.Sociální vlivy na výběr jmen v Polsku 47

3.4.7.Náboženské vlivy na českém území 49

3.4.8.Náboženské vlivy na polském území 51

3.4.9.Vliv politických událostí na výběr jmen na našem území 51

3.4.10.Vliv politických událostí na výběr jmen v Polsku 52

3.4.11.Móda a kulturní vlivy v České republice 54

3.4.12.Móda a kulturní vlivy v Polsku 54

3.4.13.Jazykové vlivy na výběr jmen v České republice 55

3.4.14.Jazykové vlivy na výběr jmen v Polsku 56

3.5.Právní úprava jmen 58

3.5.1.Právní úprava v České republice 58

3.5.2.Právní úprava v Polsku 60

4.Praktická část 63

4.1.Seznam jmen 63

4.2.Analýza vlastních jmen 66

4.2.1.Chlapecká jména 68

4.2.2.Dívčí jména 95

5.Závěr 125

6.Resumé 130

7.Bibliografie 135


1.Úvod


Magisterskou práci věnující se rodným jménům jsem se rozhodla napsat z toho důvodu, že mě toho téma zajímá. Cílem mé práce je vzájemně porovnat rodná jména v češtině a v polštině. Při vzájemném srovnávání mě zajímaly především odpovědi na následující otázky: 1) Jaká jména patří v České republice a v Polsku v současné době mezi nejoblíbenější?, 2) Volí rodiče v České republice a v Polsku pro své děti stejná nebo rozdílná jména?, 3) Vyskytují se mezi jmény chlapců a dívek jména slovanského původu?, 4) Převažují při výběru jmen pro děti jména slovanská nebo jména přejatá z jiných jazyků?

Svou práci jsem se rozhodla rozdělit do tří částí. První část nazvanou Onomastika jsem rozdělila na podkapitoly Co je to onomastika? a Historie a české a polské onomastiky. Postupně v nich objasňuji, co si můžeme pod pojmem „onomastika“ představit a čím se tato disciplína zabývá. Dále se zmiňuji o rozdělení vlastních jmen a v poslední podkapitole se věnuji nejen historii onomastiky v obou státech, ale také badatelům, kteří se výzkumem vlastních jmen zabývali. Na závěr zde uvádím i některá díla věnující se vlastním jménům.

Druhou část své práce jsem nazvala Rodná jména. Rozdělila jsem ji opět do několika podkapitol. V první, nazvané Definice jmen, se zmiňuji o základních rozdílech mezi jmény vlastními a jmény obecnými, objasňuji zde pojmy „rodné/křestní jméno“. V podkapitole Původ a tvoření rodných jmen se zaměřuji na jména domácího (slovanského) a cizího původu, na jejich tvoření, a také na jejich skloňování. Podkapitola Pojmenovací motivace pojednává o motivacích, které mohou lidi ovlivňovat při výběru jména pro jejich dítě. V poslední podkapitole nazvané Právní úprava jmen upozorňuji na české a polské zákony, které se zabývají vlastními jmény.

Poslední část mé práce tvoří praktická část, ve které se věnuji analýze nejčastěji volených jmen dětí v České republice za rok 2010 a v Polsku za rok 2009. Tato analýza je také podkladem pro odpovědi na výše uvedené otázky. Výsledky svých zjištění jsem umístila na konci své práce.

2.Onomastika


Podle Encyklopedického slovníku češtiny je onomastika považována za částečně samostatnou poddisciplínu jazykovědy, která zkoumá vlastní jména a také vznik a fungování propriálních pojmenovacích soustav (soustav vlastních jmen).1

2.1.Rozdělení vlastních jmen


V současné době rozlišujeme různé typy vlastních jmen, která se dělí do několika tříd a podtříd. Poměrně přehledné rozdělení vlastních jmen nabízí v závěru své knihy Úvod do obecné onomastiky Rudolf Šrámek. Jeho dělení je následující:

Bionyma

– vlastní jména živých nebo jakoby živých objektů:

  • antroponyma – vlastní jména osobní (rodná/křestní jména, hypokoristika, příjmí a příjmení, přezdívky, pseudonymy, skupinová antroponyma aj.)

  • nepravá antroponyma – vlastní jména postav mytologických, pohádkových, hraček aj.

  • theonyma – vlastní jména bohů

  • zoonyma – vlastní jména zvířat, včetně mytologických (např. pes Sultán, kůň Šemík)

  • fytonyma – vlastní jména rostlin (např. dub Napoleon)

Geonyma

– vlastní jména objektů, které leží v krajině a jsou vyznačeny na mapách:

  • toponyma – vlastní jména zeměpisná objektů přírodních nebo vytvořených člověkem, dále se dělí na:

    • oikonyma – vlastní jména osídlených objektů

    • anoikonyma – vlastní jména neosídlených objektů (např. hydronyma – vlastní jména bažin, řek, moří, vodopádů aj; oronyma – vlastní jména kopců, hor, skalních stěn, údolí aj.; agronyma – vlastní jména pro ekonomicky využívané plochy, např. pole, louky lesy)

  • kosmonyma (astronyma) – vlastní jména galaxií, planet, hvězd, geonymických objektů na povrchu planet, umělých kosmických těles (např. Sputnik, Apollo)

Chrématonyma

– vlastní jména objektů, které vytvořil člověk a které nejsou fixovány v krajině, ale v ekonomických, politických a kulturních vztazích:

  • jména výrobků – jednotlivých i celých sérií

  • vlastní jména institucí, organizací, zařízení

  • vlastní jména společenských jevů (např. Den matek, Velká francouzská revoluce, Tour de France)

  • další chrématonyma, např. jména vyznamenání, historických dokumentů aj.2

Rozdělení vlastních jmen je v podání Rudolfa Šrámka o něco podrobnější, ale domnívám se, že pro mou práci je výše uvedené rozdělení dostačující. Případné zájemce, kteří by se chtěli dozvědět více nejen o rozdělení onomastiky, ale také o jejím propojení s jinými vědními obory, odkazuji na knihu Úvod do obecné onomastiky.

2.2.Historie české a polské onomastiky


Nejprve bych se ráda zmínila o historii onomastiky u nás, a poté o historii onomastiky v Polsku.

Onomastika jako vědní disciplína byla dlouho považována za součást jiných vědních oborů, např. za pomocnou vědu historickou, topografickou, sociologickou, demografickou aj. Jako poddisciplína lingvistiky začala být v Čechách chápána až koncem 19. století a k ustálení tohoto názoru došlo až v průběhu 20. století.3

Podrobněji se jako první studiu vlastních jmen věnoval v období národního obrození Josef Dobrovský (1753–1829). Zájem o vlastní jména však projevili již dříve někteří gramatici a slovníkáři, např. Václav Philomates, Jan Blahoslav, David Adam z Veleslavína aj. Dobrovskému se podařilo z českých pramenů nashromáždit a prostudovat obsáhlý materiál týkající se vlastních jmen. Díky tomuto materiálu získal cenné poznatky o krácení složených osobních jmen. Výzkum Josefa Dobrovského je důležitý i z toho důvodu, že stanovil zásady pro etymologické výklady vlastních jmen, které platí dodnes, a zpřístupnil osobní jména z nekrologu Podlažického4. Dobrovský rovněž plánoval vytvořit slovník slovanských osobních jmen (Onomasticon slavicum), ale nakonec toto dílo nevzniklo.

Pod vlivem Dobrovského projevil zájem o onomastiku i František Palacký (1798–1876). Ten vytvořil ze sbírky staročeských jmen, která sám shromáždil a ze jmen z pozůstalosti Josefa Dobrovského soupis jmen (Popis staročeských osobních a křestních jmen), který vyšel v roce 1832 v Časopise českého muzea.

O něco dříve, v roce 1828, vyšel v Budapešti slovník vlastních jmen nazvaný Jmenoslov, čili slovník osobných jmen rozličných kmenův a nářečí národa slavenského, jehož autory byli Jan Kollár (1793–1852) a Jovan Pačić. Cílem tohoto slovníku bylo nahradit přejatá cizí jména jmény slovanskými, zvýšit jejich oblibu mezi rodiči a spisovateli. Další Kollárovo dílo Rozpravy o jménách, počátkách i starožitnostech národu slavského a jeho kmenů (1830) je věnováno rozboru a výkladu etnických jmen slovanských.

Vlastní jména považoval za důležitý historický pramen Pavel Josef Šafařík (1795–1861). Věnoval jim pozornost jak ve svých Slovanských starožitnostech (1837), tak i v nejrůznějších studiích.

Rozvoj české onomastiky nastává v druhé polovině 19. století a na počátku 20. století. Zájem o vlastní jména zpočátku projevují hlavně badatelé v oboru toponomastiky a historikové. S nejstaršími českými jmény bylo možné se seznámit díky dílu Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae5, které vydal Karel Jaromír Erben (1811–1870). Studiem vlastních jmen obsažených v Kosmově kronice, se zabýval Hermenegild Jireček. Česká příjmení zkoumali např. Vojtěch Kebrle nebo Vincenc Prasek. Mezi historiky, kteří se zabývali výzkumem vlastních jmen, by dále patřili např. Václav Vladivoj Tomek (díla Základy starého místopisu a Dějepis města Prahy), August Sedláček (studie O staročeských příjmeních šlechtických) nebo Josef Vítězslav Šimák.

Významné dílo o slovanských osobních jménech sestavil v roce 1860 také slovinský badatel Franz Miklošič (1813–1891). Při sepisování tohoto díla použil z českých pramenů např. Palackého Popis staročeských osobních a křestních jmen, dále nekrolog Podlažický a první svazek Erbenových Regest.

Další významnou osobností, která projevila zájem o vlastní jména, byl Jan Gebauer (18381907), který zařadil vlastní jména do své Historické mluvnice a částečně i do Slovníka staročeského. Na Gebauerovu práci navázali později jeho žáci, mezi které patřili např. František Černý, Josef Straka nebo Antonín Profous.

Autorem četných studií o staročeských osobních jménech, o osobních jménech ve svatováclavských legendách a přehledu nové literatury o slovanských osobních jménech je Václav Flajšhans (1866–1950). Tento badatel zařadil do svých Nejstarších památek jazyka i písemnictví českého (1903) hlavně jména z nekrologu Podlažického.

O rozvoj onomastiky ve 20. století se zasloužil zejména Vladimír Šmilauer (1895–1983), který po 2. světové válce působil jako profesor českého jazyka na filozofické fakultě v Praze. Ačkoliv se zpočátku věnoval hlavně tvoření slov a syntaxi, později se zabýval i onomastikou.6 Jeho zájem se sice soustředil především na toponomastiku, ale ve svých dílech zpracovává nejen jména zeměpisná, ale i osobní.

Z dalších badatelů, kteří se zabývali antroponomastikou, je možné jmenovat např. Františka Cuřína (1913–1988), Josefa Beneše (1902–1984) nebo Jana Svobodu (1899–1973).7 V posledních dvaceti letech se výzkumem vlastních jmen zabývají např. Miloslava Knappová, František Kopečný, Rudolf Šrámek nebo Jana Pleskalová.

Významným onomastickým pracovištěm v České republice je Oddělení onomastiky Ústavu pro jazyk český Akademie věd ČR. Původně šlo o akademické pracoviště Místopisné komise a bylo založeno v tehdejším Slovanském ústavu Československé akademie věd (ČSAV) v roce 1960, později se stalo součástí Ústavu jazyků a literatur ČSAV. Od roku 1969 bylo převedeno do Ústavu pro jazyk český. Prvním vedoucím tohoto oddělení byl Jan Svoboda, v současnosti je vedoucím oddělení Milan Harvalík.

Ve spolupráci s Oddělením onomastiky vyšla řada významných onomastických děl, např. monografie Pomístní jména v Čechách. O čem vypovídají jména polí, luk, lesů, hor, vod a cest (1995), na toto dílo navázal v roce 2000 Slovník pomístních jmen v Čechách, který od roku 2010 vychází v elektronické podobě. Dále ve spolupráci s tímto oddělením vyšly např. kniha Jana Svobody Staročeská osobní jména a naše příjmení nebo knihy Miloslavy Knappové Rodné jméno v jazyce a společnosti (1989), Příjmení v současné češtině (1992), Jak se bude Vaše dítě jmenovat (v roce 2010 vyšlo již 5. vydání této knihy). Od roku 1960 do současnosti zde vychází časopis věnovaný onomastice (od roku 1995 pod názvem Acta Onomastica, dříve vycházel jako Zpravodaj Místopisné komise ČSAV, Onomastický zpravodaj ČSAV nebo Onomastický zpravodaj).8

Kromě již zmíněných knih se problematice vlastních jmen věnují např. i knihy Průvodce našimi jmény (1991, František Kopečný), O českých příjmeních (1962, Josef Beneš), Jména tajemství zbavená I–III (2002–2004, Vladimír Mates), Po kom se jmenujeme? Encyklopedie křestních jmen (2000, Václav Rameš, encyklopedie je přístupná i na internetu) aj.
V Polsku zájem o vlastní jména projevili již v 70. letech 19. století např. Jan Baudouin de Courtenay (1845–1929) nebo Jan Łoś (1860–1928).

První kniha věnovaná vlastním jménům se objevila v roce 1925, konkrétně šlo o knihu Witolda Taszyckého Najdawniejsze polskie imiona osobowe. Jména, která v této knize autor studoval, pocházejí z dokumentů z 12. a 13. století. Taszycki zde shromáždil staropolská vlastní jména, zkoumal jejich tvoření a motivaci vzniku, rozdělil je na jména složená a jednoduchá. Další osobou, která se na počátku 20. století zabývala studiem vlastních jmen, byl Mikołaj Rudnicki, který na toto téma vydal rozsáhlý článek „Imiona osobowe z Pomorza Zachodniego (Szczecińskiego) do r. 1230“, který vyšel v roce 1921 v časopise Slavia Occidentalis. Za zmínku stojí i Słownik geograficzny Królewstwa Polskiego i innych krajów słowiańskich, který vycházel v letech 1880–1902. Ačkoliv obsahuje hlavně informace o názvech geografických, je možné v něm najít také informace o lidech, kteří na daném území žili. Toto dílo je dodnes pro toponomastiky cenným zdrojem informací o geografických názvech.

Před 2. světovou válkou byl důležitým onomastickým centrem Lvov, kde pracoval právě Witold Taszycki (1898–1979). Během svého zdejšího působení shromáždil rozsáhlý seznam jmen, která se objevovala na polském území do konce 15. století. Ve Lvově začal vycházet také první onomastický časopis Rozprawy z Onomastyki Słowiańskiej.

Po 2. světové válce nastává v Polsku prudký rozvoj onomastiky. V Krakově vzniklo v roce 1952 specializované onomastické pracoviště, které funguje dodnes. Jedná se o Oddělení onomastiky Ústavu polského jazyka Polské akademie věd (Pracownia Onomastyczna przy Oddziale Krakowskim Polskiej Akademii Nauk). U zrodu tohoto oddělení stál opět Witold Taszycki, který zde pokračoval ve shromažďování staropolských vlastních jmen. V letech 1965–1987 v Krakově vycházel Taszyckého Słownik staropolskich nazw osobowych, ze kterého později čerpali další badatelé, např. Maria Karpluk, Maria Malec, Aleksandra Cieślikowa aj.

V tomto slovníku však nebyla jména a příjmení objasněna podle jejich jazykového a kulturního původu. V Krakově proto začaly práce na Słowniku etymologiczno-motywacyjnym staropolskich nazw osobowych (1995–2000). Slovník má celkem šest svazků a jsou v něm objasněna různá vlastní jména (např. jména, která vznikla z názvů obecných, vlastní jména křesťanského a německého původu, příjmení vzniklá od jmen místních, etnických aj.). V roce 2007 vyšla sedmá část tohoto slovníku, která doplňuje předchozí části (obsahuje například dříve neobjasněná jména a příjmení původu litevského, arménského, je zde abecední seznam všech zmíněných jmen atd.).

V druhé polovině 20. století vyšla v Krakově i jiná díla věnovaná vlastním jménům, např. Słowiańskie imiona kobiece (1961, autorkou je Maria Karpluk). Maria Malec napsala mj. knihy o složených vlastních jménech (Budowa morfologiczna staropolskich złożonych imion osobowych, 1971) nebo o tvoření zkrácených jmen (Staropolskie skrócone nazwy osobowe od imion dwuczłonowych, 1982). Srovnáním polských a slovanských jmen se jmény indoevropskými se zabýval ve svých pracích Tadeusz Milewski (1906–1966), který je také autorem článků O pochodzeniu słowiańskich imion złożonych (1961), Polskie imiona złożone nieznane innym językom słowiańskim (1960).

V Krakově vzniklo také mnoho děl, která se zabývají přejatými křesťanskými jmény, která se do polštiny dostala ve středověku. Této problematice se věnovali např. Witold Taszycki, Zofia Kowalik-Kaleta, Maria Karpluk nebo Maria Malec (Imiona chrześcijańskie w średniowiecznej Polsce, 1994).

Velký význam mají i práce Jerzyho Kuryłowicze, který zkoumal jména odvozená a hypokoristika9 (např. článek O niektórych właściwościach imion skróconych, 1968). Kazimierz Rymut vydal v letech 1992–1994 několikadílný Słownik nazwisk współcześnie w Polsce używanych (je dostupný i v elektronické podobě: http://www.herby.com.pl/) a v roce 1995 vyšel i jeho Słownik imion współcześnie w Polsce używanych. Výzkumem lidových jmen se zabýval Alfred Zaręba, který napsal knihu Polskie imiona ludowe (1957).

Souhrnem poznatků o vlastních jménech je kniha Imię w polskiej antroponimii i kulturze (2001), kterou napsala Maria Malec. Autorka zde mj. objasňuje postavení vlastního jména v antroponymickém systému, věnuje se jazykové stránce jmen, dále se zabývá tím, jakou roli plní vlastní jméno v komunikaci, zmiňuje se také o právních normách souvisejících s ochranou a změnou jména.10

Mezi další práce o vlastních jménech, které v Krakově vyšly, patří např. Twoje imię. Przewodnik onomastyczno-hagiograficzny (1982, autory jsou Henryk Fros a Franciszek Sowa). Jde o knihu, ve které čtenář může kromě objasnění konkrétních jmen najít také informace o svatých, kteří tato jména nosili. Důležitým zdrojem informací o vlastních jménech je i kniha Józefa Bubaka Księga naszych imion (1993).

Kromě Krakova byla zakládána onomastická pracoviště také v jiných městech. Ve Vratislavi a Opoli je výzkum vlastních jmen zaměřen hlavně na slezská místní a osobní jména. Jejich studiem se zabýval hlavně Stanisław Rospond, který v letech 1967–1973 vydal dvoudílný Słownik nazwisk śląskich. V 70. letech 20. století vzniklo zásluhou Huberta Górnowicze onomastické pracoviště v Gdaňsku. Ve Varšavě jsou středem onomastického zájmu hlavně říční názvy, např. zde vznikla kniha Hydronimia Wisły (1965). Menší pracoviště se nacházejí také v Lublinu, Poznani nebo Těšíně.

Od roku 1960 vychází v Polsku každých deset let bibliografie polské onomastiky. Přehledy onomastických prací jsou zveřejňovány rovněž v mezinárodním časopise Onoma nebo v časopise Biuletyn PTJ, který vydává Polské jazykové sdružení (Polskie Towarzystwo Językoznawcze). Informace týkající se onomastiky je možné dohledat také v časopise Onomastica (vychází od roku 1955) nebo Onomastica Slavogermanica, který vychází od roku 1965 střídavě v polské Vratislavi a v německém Lipsku.11

Vybírejte pro své děti pěkná a seriózní jména. Vždycky myslete na to, že některá z těch jmen ponesou budoucí ulice, školy a náměstí.
Dušan Radović12

3.Rodná jména


Druhá část mé práce je věnována rodným jménům. Kromě definic různých typů jmen, tato část obsahuje také podkapitolu věnovanou původu rodných jmen, jejich tvoření a skloňování. Považovala jsem za přínosné zmínit se zde také o různých vlivech, které ovlivňují lidi při výběru jmen. Na závěr této kapitoly se zmiňuji o právních předpisech, které se zabývají úpravou vlastních jmen.

3.1.Definice jmen


Obecné jméno (apelativum) v sobě nese obecný význam, který se vztahuje k nějaké třídě předmětů nebo jevů, např. strom, pes, člověk. Všechny předměty, které náleží do dané třídy, mají určité společné vlastnosti (nebo vlastnost), např. strom se vyznačuje následujícími vlastnostmi: má vysoký kmen, větve, listy atd. Můžeme také říci, že předměty, které splňují předpoklady toho, aby mohly být označeny jako strom, se nazývají strom.13

Vlastní jméno (proprium) na rozdíl od obecného jména vždy označuje konkrétního jedince nebo jednotlivinu. Zároveň také tohoto jedince (jednotlivinu) identifikuje a odlišuje od ostatních jedinců (jednotlivin) dané třídy. Tímto způsobem z nich činí jedinečné objekty. Vlastní jména se nevztahují k jednotlivým objektům na základě vlastností, ale na základě určité společenské konvence.14

Z obecných jmen se mohou stát vlastní jména (jde o proprializaci15) a naopak z vlastních jmen se mohou stát jména obecná (jde o apelativizaci16). K proprializaci i apelativizaci dochází na základě metafory17 nebo metonymie18. Příklad proprializace: rozsáhlý rovný pozemek je pojmenován Plachta → slovo „plachta“ původně označuje velký kus látky sloužící k zakrytí nějakého předmětu. Příklad apelativizace: slovem betlém se označuje výjev zobrazující narození Ježíše (může být živý betlém nebo vyrobený z libovolného materiálu – dřevo, papír, těsto aj.) → původně je Betlém název města, ve kterém se narodil Ježíš; grázl – špatný, zlý člověk, označení vzniklo od jména lupiče Jana Grassla.

V předchozí části své práce jsem se již zmínila o dělení vlastních jmen. Vlastní jména tvoří v každém jazyce zvláštní skupinu jmen. Rodná jména jsou zpravidla tvořena podstatnými jmény. Jiné typy vlastních jmen – příjmení19, přezdívky20 – mohly vzniknout i z dalších slovních druhů, např. z přídavných jmen (Veselý, Pokorný), ze sloves (Nevím aj.), nebo také z krátkých vět (Přecechtěl, Osolsobě).21

Hlavním předmětem zájmu mé magisterské práce jsou rodná jména. Definici rodného a křestního jména můžeme najít například v Encyklopedickém slovníku češtiny:
Jde o „jméno nedědičné, které se (…) volí každému jedinci jako dodatečné jméno ke zděděnému příjmení (…), s nímž tvoří dva základní funkční členy české antroponymické soustavy. Rodné jméno má úřední, oficiální charakter a spolu s příjmením vytváří dvoučlenné oficiální osobní jméno, které slouží k občansko-právní identifikaci jednotlivce a které nemůže být libovolně měněno. Termín křestní jméno se původně užíval v křesťanských církvích, protože se jméno dávalo při křestním obřadu, byl ovšem používán i pro jedince nekřtěné. Proto byl v Československu po roce 1950 (…) zaveden termín rodné jméno, tj. jméno zapsané po zrodu. Úředním termínem užívaným v matričních a jiných úředních listinách je dnes pouze „jméno“.“22
V odborné literatuře se však také můžeme setkat s termínem „vlastní jméno osobní“ (např. v knize Jana Svobody Staročeská osobní jména a naše příjmení nebo Jany Pleskalové Tvoření nejstarších českých osobních jmen).

3.2.Původ a tvoření rodných jmen


3.2.1.Domácí (slovanská) jména


Obecně lze říci, že jména, která se v daném jazyce vyskytují, jsou buďto domácího původu (v případě češtiny a polštiny slovanského) nebo cizího původu.

Co se týká jmen domácího původu v češtině a polštině, Jan Svoboda uvádí, že základy slovanské antroponymické soustavy pocházejí, dle zjištění různých badatelů, již z období praindoevropského. Ve slovanských jazycích (tedy i v češtině a polštině) můžeme najít tři druhy vlastních jmen, které existovaly už v indoevropském prajazyce, jsou to:


  1. jména jednoduchá (jednočlenná)

  2. jména složená

  3. jména, která vznikla krácením složených jmen23

        1. Jednoduchá jména v češtině

Mezi jména jednoduchá řadíme jména ochranná a přací (více o nich viz kapitola

Pojmenovací motivace

), která představují nejstarší typ vlastních jmen. Později se začala objevovat i jména, která byla motivována fyzickými nebo psychickými vlastnostmi osob (viz body c), d), f) v následujícím přehledu). Tento typ jmen začal již plnit funkci identifikační. V knize Jana Svobody můžeme najít nejstarší osobní jména rozdělená do několika skupin. Lidé mohli být například pojmenováni podle:


  1. svého zaměstnání: Běhař, Dúda (hrál na dudy), Sluha aj.

  2. činnosti nebo charakteristiky: Hovora, Lov(ata), Skřek aj.

  3. tělesných vlastností nebo zevnějšku: Bradáč, Dlúh (byl dlouhý, vysoký), Krasoň, Živ aj.

  4. povahových vlastností: Dobr, Hlúp, Chytr, Podiva, Slábek, Vesel aj.

  5. pořadí, ve kterém se děti narodily: Troj, Šesták, rodinných vztahů: Baba, Děd, Sestřena, věku: Dietě, Robě, nebo národní, kmenové či územní příslušnosti: Bavor, Rus, Srb aj.

  6. částí těla: Čela, Hlava, Nosek aj.

  7. zvířat: Hádek, Holub, Hus, Jelen, Losos, Rak, Straka, Žaba aj.

  8. rostlin: Borovicě, Ječmen, Keř, Rokyta aj.

  9. předmětů a výtvorů: Brána, Kyj, Pásek, Srpota, Stožek aj.

  10. přírodních jevů: Sněho(ota), Zora nebo geografických útvarů: Morava

  11. různá abstrakta: Hróza, Naděj, Pozor, Svár, Zloba.24

        1. Jednoduchá jména v polštině

Rovněž v polštině můžeme, kromě jmen ochranných a přacích (viz kapitola

Pojmenovací motivace

), najít jednoduchá jména popisující vlastnosti dané osoby. Jsou to např. Białek, Gęba, Goły, Krotosza („mírný, klidný“), Szczodr. Mezi osobními jmény se však objevovala i jména přírodních útvarů (např. Jezior, Dniepr) nebo běžně užívaných nástrojů (např. Siekirka, Trąbka).25

Jak v polštině, tak i v češtině mají tato jména přezdívkový charakter. V pozdější době se začínají používat ve funkci příjmí.


        1. Složená jména v češtině

S tím, jak se zvětšoval počet lidí obývajících určité území, přestávala jednoduchá jména k pojmenování stačit a hrozilo, že se lidé budou jmenovat stejně. Z toho důvodu se k pojmenování osob začínala stále více používat jména složená, která byla tvořena ze dvou částí (apelativ), které měly původně vlastní význam. První část složených jmen nejčastěji tvořilo podstatné jméno (viz 1a–1f), přídavné jméno (viz 2a, 2b) nebo sloveso (viz 3a–3d) (jména, která měla v první části sloveso, byla mezi slovanskými jmény nejrozšířenější). Případně mohla být jména tvořena i jinými slovními druhy (příslovce, zájmena).26 Můžeme říct, že jde částečně o pokračování jmen přacích, protože téměř každé složené jméno mělo nějaký skrytý význam, který se měl přenést na pojmenovanou osobu.


Rozdělení složených jmen:
1a) jména vyjadřující kladné jevy nebo vlastnosti: slovo čest → Ctibor („bojuj za čest“), Čestmír („ten, kdo ctí mír“); slovo víra → Věroslav(a) („slavící víru“); podstatné jméno sláva → Slavomír(a) („slavící mír“) aj.

1b) základy jmen související s majetkem: slovo zlato → Zlatomír(a) („zlatý mír“); původně s majetkem souvisela i jména Bohumil(a), Bohuslav(a) (bož/boh znamenalo „bohatství, majetek“).

1c) jména vyjadřující vztah k boji nebo válce: slovo voj („boj, vojna“) → jména Vojtěch („útěcha vojska“), Vladivoj („vládce vojska“).

1d) základy související s přírodními jevy: Hvězdoslav („ten, kdo slaví hvězdy“); ticho → Tichomil(a) („milující ticho“), Tichomír(a) („tichý mír“).

1e) jména vyjadřující vztah k osobám: Hostislav („slavný pohostinstvím“), Hostimil(a) („ten, kdo miluje hosty“), Hostivít („ten, kdo vítá hosty“). Původně slovo host znamenalo „cizinec“.

1f) pojmy související s duševním životem a lidskou existencí: slovo duše → např. jméno Duchoslav(a) („mající silného ducha“); slovo mysl můžeme najít např. ve jménech Křesomysl („ten, kdo podněcuje mysl“), Přemysl („mající vynikající mysl“).


2a) jména označující duševní a charakterové vlastnosti: přídavné jméno dobrý → např. Dobromil(a) („milující dobro“), Dobroslav(a) („slavný dobrem“); slovo jar (původně znamenalo „bujný, silný“) → Jaroslav („slavný silou“, v dnešní době je toto jméno vykládáno spíše jako „slavící jaro“), Jarmil(a) („milující sílu“); slovo milý → např. jméno Miloslav(a) („slavící milost“); slovo svat (původně „silný, mocný“, později „svatý“) → jména Svatoslav(a) („silou slavný“), Svatopluk („silný v plucích“).

2b) jména označující tělesné a vzhledové vlastnosti: slovo čistý → Čistoslav(a) („slavící čistotu“).


3a) činnosti související s bojem, vítězstvím: slovo bránit můžeme najít ve jménech Bronislav(a) („bránící slávu“), Branimír („bránící míru“); slovo vládnout ve jméně Vladislav(a) („slavící vládu“).

3b) související s duševním stavem: slovo žel(i) („toužiti“) → jména Želimír(a) („přející si mír“), Želislav(a) („přející si slávu“).

3c) související s působením nebo činností zaměřenou na jinou osobu: slovo bud(i) („povzbuzovat“) najdeme např. ve jménech Budislav(a) („probouzející slávu“), Budivoj („povzbuzující vojsko“); slovo těch („těšit“) ve jméně Božetěch („útěcha boží“).

3d) související s existencí, růstem: slovo růst obsahuje Rostislav („ten, kdo rozmnožuje slávu“); jméno Vitoslav („slavný sídlem, mocí“) obsahuje slovo vit, které znamenalo buďto „bydlit, sídlit“, nebo „mocný“.27


Složená jména se většinou používala v různých oficiálních dokumentech a při jednání s úřady. Mezi lidmi se častěji používaly neoficiální podoby jmen, které vznikly ze jmen složených krácením a odvozováním. Šlo o domácké podoby jmen (hypokoristika). Později se některá hypokoristika osamostatnila a byla uznána jako oficiální jména (např. Max, Radek, Radim, Lenka, Magda, Nela aj.).

Zkrácená jména nejčastěji vznikala z první části složených jmen (např. jména Blaž, Bol(ík), Kazek, Mír, Prostěj, Slav, Vlad). Dále existovala také zkrácená jména, která vznikla z druhého členu složených jmen (např. Dobrohost → Host, Načěpluk → Pluk, Neostup → Stup). Objevovala se také jména, ve kterých zůstala při zkrácení zachována první část zároveň s první souhláskou nebo skupinou souhlásek z druhé části jména (Bohdaš, Doběsta, Radim, Přibyša aj.). Velmi často byla hypokoristika tvořena první slabikou původního jména, ke které se připojila nějaká přípona, nejčastěji šlo o -ch/-š (např. jména Stach, Sbych, Mstiš). Tímto způsobem docházelo i ke krácení jednoduchých jmen a apelativ.28

Ze jmen zkrácených, jednočlenných a cizích (v menší míře ze jmen složených) se tvořila pomocí odvozovacích přípon jména odvozená (jde především o hypokoristika). Mezi odvozovací přípony patří např. přípony se souhláskami k,

, c (např. Smilek, Chotík, Ujčík, Slavička, Václavek aj.) nebo příponou -ch (např. Brach, Bach, Zich). Příponami -a, -ka se tvořily nejen domácké podoby mužských jmen (Nekrasa, Milka, Hanka, Smrčka, Valeška aj), ale i jména ženská. Za pomocí přípon -ic, -ovic nebo -ovec, se vznikala tzv. patronymika (jména odvozená od jména otce), např. Rapotic, Čeňkovic, Buškovec, Sovinec aj.29

Ve své práci se zmiňuji pouze o některých odvozovacích příponách. Zájemce o tuto problematiku odkazuji na knihu Jana Svobody Staročeská osobní jména a naše příjmení, kde je možné najít podrobný seznam různých odvozovacích přípon (je zde i přehled jednotlivých částí složených jmen), nebo na knihu Jany Pleskalové Tvoření nejstarších českých osobních jmen.


        1. Složená jména v polštině

Podobným způsobem jako v češtině byla tvořena složená jména i v polštině. První jména tohoto typu, která se objevila na polském území, v sobě ukrývala přání rodičů. Tato přání měla nejčastěji zajistit dětem dobrý osud nebo snadný život.

Stanisław Rospond ve své knize Gramatyka historyczna języka polskiego zmiňuje dělení jmen, které zavedl Witold Taszycki. Ten rozdělil jména podle toho, jaké slovo tvořilo jejich první nebo druhou část, mohlo to být:


  1. sloveso (Bronisław, Chwalibóg);

  2. podstatné jméno, přídavné jméno nebo zájmeno (Bogodan, Gniewomir, Białowąs, Drogomir, Wyszebor);

  3. podstatné jméno nebo zájmeno ve formě jiného než prvního pádu (Boguchwal, Bogusław, Sobiesąd);

  4. příslovce (Domarad, Spycigniew);

  5. negace nebo předložka (Nierad; Przemysł, Sąbor).30

Jména je však možné rozdělit i podle jiných kritérií. Stručný přehled složených jmen podle jejich významu uvádí Maria Malec. V dávné polštině vznikala:


  1. jména spojená s poznáním a lidskými prožitky, např. Wszebąd, Włościbyt (praslovanské *byti znamenalo „existovat, žít“), Domażyr (od praslov. żyr „jíst“ nebo „jídlo“), Myślibor, Bolemysł (od praslov. *mysliti „myslet“);

  2. jména ukrývající přání nebo touhy, např. Chocimir (od praslov. *chotěti „chtít“);

  3. jména obsahující hodnocení, např. Dobrogost („dobrý“), Drogomir („drahý“), ale také Bogumil („milý“);

  4. jména obsahující pojmy spojené s hodnocením společnosti, např. Dzirżykraj (od „držet, třímat“), Sędziwoj (od „soudit“), Gościrad (od „hostit, host“); dále sem patří i jména související se ctí a slávou, např. jména Czcibor, Sławomir, Bronisław; jména vyjadřující rodinné vztahy, např. Bratomił, Siestrzemił, nebo obecně související s rodinou, domovem, např. Domarad;

  5. jména související s bojem, vyjadřující postoj k válce, k nepříteli, např. Świętopełk, Budziwuj, Borzygniew; vyjadřující pomstu, např. Mścibor; vlastnosti bojovníků, např. Gardomił, Dobiegniew; obranu, např. Bronisław, Strzeżybor;

  6. jména vyjadřující touhu po klidu a míru, např. Chwalimir;

  7. s náboženstvím souvisí jména typu Boguchwał, Chwalibóg, Bogumił aj.

Kromě základních podob složených jmen se hojně používala i zkrácená jména, ve kterých byla zachována první nebo druhá část jména (např. Blizbor → Bliz, Dzirżykraj → Kraj), případně se zkrácené formy tvořily i jiným způsobem. Přípony tvořící zdrobnělá jména mohou být jednoduché, např. -ch (Stach), -ik (Bolik), -isz (Sulisz), -ęta (Siemięta) nebo složené, např. -uch+el (Buchel), -n+ik (Sławnik), -asz+ek (Wojtaszek) -ch+n+ik (Stachnik) aj.31

S příchodem křesťanství byla složená slovanská jména stále více vytlačována jmény cizími (jak v polštině, tak v češtině). V Polsku zpočátku docházelo také k tomu, že jména latinská nebo řecká byla doslovně překládaná, aby zůstal zachován jejich původní význam, např. Feliks → Szczęsny (podle latinského felix, tj. „šťastný“, polsky „szczęśliwy“), Silvester → Lasota (lat. silvestr znamená „lesnatý“, polsky „porośnięty lasem, lesisty“), Teofil → Bogumił (z řeckého theós „Bůh“ a philos „přítel“, „miły Bogu“). Později se do polštiny dostávala cizí jména rovněž díky jiným jazykům, např. prostřednictvím staré češtiny to byla jména Jerzy, Maciej, Bartłomiej, prostřednictvím němčiny Anzelm, Zygmunt, Zofia aj. Ve středověku byla přejímána jména i přímo z latiny, např. Petrus → Piotr, Martinus → Marcin aj.32

Do dnešních dob se používají pouze taková jména domácího původu, jejichž nositeli byli lidé prohlášení za svaté, např. Wojciech (Vojtěch), Stanisław (Stanislav), Kazimierz (Kazimír). Ve šlechtických rodinách, kde se dbalo na dodržování tradic, se až do 17. století zachovala např. rovněž jména Bronisław, Dobrogost, Jarosław, Mścisław, Włodzimierz aj. S některými z těchto jmen se můžeme setkat dodnes, jiná se neužívají.33


        1. Ženská jména v češtině

V případě jednočlenných ženských jmen se Jan Svoboda zmiňuje o tom, že existuje jen málo pramenů, ze kterých lze bezpečně určit, která jména byla pouze ženská. Jde např. o jména Mlada, Nezvolena, Zorka, Děva, Květava, Žirava aj., jména jako Baba, Děva, Mlada však mohli nosit i muži.34

Nejčastěji vznikala ženská jména odvozováním od jmen mužských, a to automaticky za pomocí přípony -a (Buda, Míla, Vrata). Další přípony, pomocí kterých mohla být tvořena ženská jména jsou -ova, -ovna, -uša, -iša (Budiša), -chna, -ochna (Rochna, Vachna), -na (Drahna, Dušna) nebo -ka (Unka, Přěmilka). Pomocí těchto přípon se většinou tvoří domácké tvary od základní podoby jmen.35

V pozdějším období k nám pronikala i cizí ženská jména, která se postupně přizpůsobila českému jazykovému systému. Byla to např. jména biblická (Eva, Judita, Alžběta, Marie), světecká (Kateřina, Barbora) aj. Od mužských cizích jmen se tvoří ženská jména přechylováním (např. Jan → Jana, Petr → Petruše).36



        1. Ženská jména v polštině

Jak uvádí ve své knize Maria Karpluk, rovněž v polštině se první ženská jména tvořila dodáním sufixu -a ke jménům mužským. Tímto způsobem vznikla například jména Boguwola, Dobroniega, Ludzimiła, Niemiła aj.37 Stejně vznikala ženská jména také v jiných slovanských jazycích. Poměrně velký je i repertoár přípon, pomocí kterých se tvořila zdrobnělá jména, patřily by sem např. přípony -cha (Bożecha, Mirocha), -sz (Boguszka, Zbyszka), -szyca (Staszyca), -uchna (Wojuchna, Świętuchna), -ka (Bronka, Cieszka, Dzierżka, Sławka) aj.38

Ženská jména, která se do polštiny dostala později z jiných jazyků, se postupně přizpůsobila polskému pravopisu a výslovnosti.

3.2.2.Jména cizího původu


        1. Pronikání cizích jmen do češtiny

Již od nejstarších dob na české i polské území pronikala jména cizího původu. Stejně jako jména domácí i tato jména vznikla původně ze jmen obecných. Vyjadřovala nejčastěji různé tělesné či duševní vlastnosti, původ, postavení aj. Byla to jak jména jednoduchá (např. Šebestián, Štěpán, Anežka, Kateřina aj.), tak i složená (např. Daniel, Filip, Alexandr, Eliška, Dorota aj.)39.

Na českém území se zpočátku objevovala především cizí jména německá. Pronikala k nám díky sňatkům českých panovníků s německými manželkami, a také díky německým mnichům a kolonistům. Většinou šlo o jména složená označující vládu, sílu, boj, silná zvířata aj., např. Oldřich („vládce dědičným statkem“), Karel („svobodný muž“), Richard („mocný vládce“), Hedvika („vítězící v boji“), Amélie („pracovitá“). Kromě německých jmen k nám později pronikala i další jména germánského původu, např. anglická Alfréd („moudrý rádce“), Eduard („mocný strážce, ochránce“), Evelína („radost“) aj.

Od 13. století do první poloviny 19. století na naše území pronikala křesťanská jména. Jednalo se zpočátku o biblická jména, později se k nim přidala i jména svatých. Šlo o jména hebrejského původu (např. Jan, Jakub, Matouš, Anna, Eva, Zuzana), řeckého původu (např. Alexandr, Filip, Barbora, Irena) nebo latinského původu (Marek, Pavel, Magdaléna, Klára aj.). Prostřednictvím řečtiny a latiny se k nám v minulosti dostala i jména pocházející z jiných jazyků např. orientální jména.

V průběhu 20. století se v češtině stále více objevovala také jména z jiných jazyků, např. z francouzštiny, španělštiny nebo italštiny. Jsou to např. jména Manuel(a), Karmen; René, Nikol(a), Denis(a); František, Sandra, Rozálie. Některá z nich byla do češtiny přejata již v dřívějších dobách, takže vedle sebe mohou existovat i „dvě verze“ jednoho jména, např. hebrejské jméno Šimon a jeho francouzská podoba Simon, hebrejské jméno Anna a španělská verze Anita.40 K přejímání cizích jmen dochází i v současné době.


        1. Pronikání cizích jmen do polštiny

První křesťanská jména, která se používala na polském území, měla svůj původ ve Starém a Novém Zákoně. Ze starozákonních jmen patřil mezi oblíbená jména např. Adam, dále se oblibě těšila jména patriarchů (Abraham, Izaak); jména soudců (Gedeon, Samson); králů (Saul, Dawid) a různých proroků (Eljasz, Daniel) nebo jména andělů (Gabriel, Rafał, Michał). Z ženských jmen, která byla v tehdejší době v Polsku oblíbená, jsou to např. Ewa, Judyta, Sara, Zuzanna.

Z novozákonních jmen byla oblíbená jména apoštolů a evangelistů (Jan, Jakub, Piotr, Andrzej); jména učedníků a vyznavačů Krista (Barnaba, Dionizy, Nikodem); z ženských jmen by to byla např. Elżbieta, Magdalena, Salomea, Anna aj.

Později byl seznam jmen v Polsku obohacen také o jména svatých mučedníků. Do této skupiny se řadí jména řecká (Aleksander, Grzegorz, Jerzy, Mikołaj; Agata, Agnieżka, Helena, Katarzyna, Zofia aj.) nebo latinská (Antoni, Błażej, Florian, Marcin, Wincenty; ženská jména Krystyna, Łucja, Urszula).

Další křesťanská jména se objevují v polštině ve středověku. V tomto případě šlo hlavně o jména různých misionářů, opatů, poustevníků nebo biskupů. Kromě jmen latinských a řeckých jsou to nově i jména keltská, např. Brzykczy (Brictius), Brygita. Oblibě se těšila i jména germánského původu (mužská jména Adalbert, Henryk, Karol, Konrad, Zygmunt nebo ženská jména Adelajda, Gertruda, Jadwiga, Kinga).

Nová křesťanská jména do polštiny pronikají i během 16. století, ale oproti dřívějším dobám se jejich počet snižuje. Jsou to např. jména Alfons, Alojzy, Kajetan, Teresa nebo Bernadeta.41

Díky politickému dění, obchodním a kulturním stykům se do polštiny dostala i jména francouzská (Arleta, Koleta, Luisa, René, Żaneta), litevská (Aldona, Biruta, Kiejstut, Witold) nebo ruská (Borys, Igor, Natasza, Olga).42


        1. Cizí jména v současné češtině

Podobně jako v minulosti, i v současné době dochází k přejímání cizích jmen do češtiny. Některá jména jsou mezinárodní, což znamená, že se s nimi můžeme setkat v různých podobách v různých jazycích, např. z řeckého jména Georgios vznikl český Jiří, slovenský Juraj, polský Jerzy, německý Georg, Jürgen, anglický George, italský Giorgio, maďarský György aj.

Dochází také k tomu, že díky neustálému přejímání jmen jsou starší neužívané podoby jmen nahrazeny podobou novější nebo se mohou používat podoby obě, např. jméno Mikuláš se v dnešní době používá i v novější podobě Nikolas/Nicolas, které je přejaté z francouzštiny. Ženská podoba tohoto jména, Mikuláška, se v češtině dnes už nepoužívá a byla nahrazena francouzskou podobou Nikola/Nicol.

Ačkoliv se mohou najít odpůrci přejímání cizích jmen do češtiny, je důležité si uvědomit, že přejímání rozšiřuje možnosti pojmenování obyvatel v každé společnosti. Zároveň s oživováním jmen starších a s osamostatňováním domáckých tvarů jmen je to jedna z možností, jak doplnit a obohatit repertoár jmen užívaných v daném jazyce, který by jinak byl značně omezený a nedostačující.43

Díky tomu, že do naší republiky přijíždí velké množství cizinců, objevují se v češtině i poměrně exotická jména. Mohou to být jména islámská, např. arabská mužská jména Hasan, Akram, Ilham, ženská Manal, Amira, turecká mužská jména Kemal, Tarkan, ženská Ardita, Melike. Dále se k nám dostávají i jména z východní Asie (vliv různých východoasijských učení), např. mužská Kumara, Surga nebo ženská Sávitrí, Anahita. Výjimkou však nejsou ani domorodá jména africká, např. mužská Adebajo, Kofi nebo ženská Akua, Mojisola. Stále více se v České republice objevují jména vietnamská, v menší míře také jména arménská, mongolská, indiánská, japonská aj. Ve většině případů se však tato jména vyskytují ve smíšených manželstvích, kdy je jeden z rodičů cizinec.44

Miloslava Knappová upozorňuje na to, že při volbě cizích jmen je třeba postupovat uvážlivě. V češtině je sice mnoho jmen, která byla přejata již dávno a nejsou v současnosti považována za cizí, na druhou stranu se však objevují i taková jména, která se do češtiny dostala v době poměrně nedávné a stále působí neobvykle. Pokud by rodiče chtěli zvolit pro své dítě méně obvyklé jméno, doporučuje se přihlédnout k tomu, jak bude působit ve spojení s příjmením.

V kombinaci s českým příjmením, které by obsahovalo háčky nebo čárky (např. Řehůřek, Čečetka), popř. by se jednalo o příjmení utvořené ze jména obecného (např. Zajíc, Stýblo, Šesták), by nemuselo neobvyklé cizí jméno působit příliš dobře (např. Sven Pumpa, René Tvaroh, Belinda Šestáková). V případě, že mají rodiče příjmení cizího původu nebo pokud se jedná o občany cizí národnosti, kteří žijí v České republice, nebude neobvyklé jméno tak nápadné. I zde je však doporučováno, aby rodiče zvolili pro své dítě takové jméno, které je v češtině známé (např. v případě arabských jmen Mohamed, Laila).45


        1. Cizí jména v současné polštině

Jak už jsem psala výše, jména cizího původu obohacovala (nejen) polštinu již od nejstarších dob. Zatímco v minulosti se jednalo o jména germánská, hebrejská, latinská, řecká aj., v dnešní době je seznam jazyků, ze kterých se přejímají cizí jména mnohem rozmanitější.

Pokud se podíváme do přehledu zřídka volených jmen z roku 201046, najdeme mezi nimi např. jména John, Jason, Henry, Elvis, Robin, Sajmon, Ibrahim, Luca aj. Mezi dívčími jmény se objevila Carolina, Aisha, Scarlett, Pamela, Megan, Debora aj. V tomto případě však bohužel nelze jednoznačně určit, zda se jedná o jména, která svým dětem dávali Poláci, nebo cizinci žijící v Polsku.

O tom, že cizí jména do polštiny neustále pronikají, nás může přesvědčit i příklad z města Strzelce Opolskie, kde rodiče své dceři dali jméno Maylu. Jinde byla dětem zapsána i jména Tajson, Brajan, Martin, Andżelika nebo Vanessa.47

Není také neobvyklé, že se některá cizí jména objevují v různých variantách, které se těší různé oblíbenosti. Dobře je to vidět např. u jména Nikola, která se objevuje i ve formě Nicola/Nicol, dále jsou to např. jména Blanka/Bianca, Elżbieta/Eliza/Izabela, Joanna/Jana/Janina; Mikołaj/Nikolas, Teodor/Bogdan, Alex/Aleks aj.48

3.3.Skloňování rodných jmen


V češtině se vlastní jména skloňují podle toho, na jakou hlásku je zakončena jejich vyslovená podoba. Je to důležité zvláště u jmen cizího původu, u kterých je často rozdíl mezi psanou a vyslovovanou podobou. U mužských i ženských jmen rozlišujeme několik způsobů skloňování.

V následujícím přehledu se zmiňuji pouze o skloňování jmen, která se v češtině vyskytují v počeštěné podobě a jsou běžně používána. Pokud by měl někdo zájem dozvědět se více o skloňování cizích jmen a příjmení v jejich původní podobě, příp. jmen, která v současné době do češtiny nově pronikají, odkazuji ho např. na Internetovou jazykovou příručku (http://prirucka.ujc.cas.cz/), Pravidla českého pravopisu, Slovník spisovné češtiny (je dostupný též on-line: http://ssjc.ujc.cas.cz/search.php?db=ssjc) nebo Mluvnici češtiny. Informace o skloňování jmen v polštině je možné najít v různých ortografických slovnících, ve své práci jsem použila Słownik poprawnej polszczyzny PWN, knihu Aleksandry Cieślikowé Mały słownik odmiany nazw własnych a elektronický ortografický slovník Wydawnictwa Naukowego PWN (http://so.pwn.pl/).


3.3.1.Skloňování jmen v češtině


Skloňování mužských jmen

  1. Jména zakončená ve výslovnosti na tvrdou (-h, -ch, -k, -r, -d, -t, -n) nebo obojetnou souhlásku (-b, -f, -m, -l, -p, -v, kromě -s, -z, -x) se skloňují podle vzoru „pán“ (např. jména Adam – 2. pád: Adama; Antonín – Antonína/Antoníne; Dominik – Dominika, Jan – Jana, Richard – Richarda).

Do této skupiny se řadí i jména, která mají před koncovou souhláskou pohybné -e-, -o- nebo -a- (např. Daniel – Daniela, Gabriel – Gabriela, Michael – Michaela, Pavel – Pavla, Zdeněk – Zdeňka aj.).

  1. Jména zakončená ve výslovnosti na měkkou (-ž, -š, -č, -ř, -j, -ď, -ť, -ň) nebo obojetnou souhlásku (-s, -z, -x) se skloňují podle vzoru „muž“ (např. Alex – Alexe, Jonáš – Jonáše, Ondřej – Ondřeje, Tomáš – Tomáše aj.).

  2. Jména zakončená ve výslovnosti i v písmu na -a, skloňujeme podle vzoru „žena“ (Jarda – Jardy, Maxa – Maxy, Ondra – Ondry aj.).

  3. Jména zakončená ve výslovnosti na [é] a v písmu na -é, -ée nebo -ee se skloňují jako přivlastňovací zájmena (např. René – Reného, Pelé – Pelého, José – Josého aj.).

  4. Jména zakončená ve výslovnosti na [í] a v písmu na -í, -ý se skloňují tzv. zájmenným způsobem (např. Jiří – Jiřího, Jiljí – Jiljího aj.).

  5. Jména zakončená v písmu i ve výslovnosti na -o, skloňujeme podle vzoru „pán“ (např. jména Kvido – Kvida, Nero – Nera aj.). Křestní jména Oto/Otto a Ivo se skloňují podle vzoru „předseda“.

Skloňování ženských jmen

  1. Jména, ve kterých je před koncovým -a ve výslovnosti tvrdá nebo obojetná souhláska, skloňujeme podle vzoru „žena“ (např. Adéla – Adély, Barbora – Barbory, Eliška – Elišky, Monika – Moniky, Tereza – Terezy aj.).

  2. Pokud jde o jména, ve kterých koncovému -e předchází měkká souhláska, skloňují se podle vzoru „růže“ (např. Amálie, Libuše, Marie, Sofie, Viktorie – 2. p. Amálie, Libuše, Marie, Sofie, Viktorie aj.). Jména cizího původu se obvykle nechávají nesklonná (Mathilde, Elke, Daphne aj.).

  3. Jména zakončená ve výslovnosti na [i], [í] zůstávají ve všech pádech nesklonná. Mohou to být základní podoby jmen nebo zdrobněliny (např. Hani, Máří, Nancy, Noemi aj.).

  4. Cizí jména zakončená ve výslovnosti na souhlásku se ve většině případů neskloňují (např. Dagmar, Nikol, Karin). Jména, která mají českou podobu zakončenou na -a se můžou skloňovat podle vzoru „žena“ (např. Dagmara – 2. pád Dagmary, Nikola – Nikoly, Karina – Kariny aj.).49

V souvislosti s kategorií mluvnického čísla je třeba se zmínit o tom, že rodná jména se většinou používají pouze v jednotném čísle. Množné číslo se použije pouze tehdy, pokud mluvíme o více osobách se stejným jménem, např. „ve třídě bylo pět Martinů, sedm Kateřin a šest Lucií“.50


3.3.2.Skloňování jmen v polštině


Rodná jména se v polštině skloňují podle rodu a podle znění poslední hlásky. Skloňování rodných jmen je stejné jako skloňování obecných jmen.

Ráda bych se zmínila o tom, že v hovorové polštině se často stává, že se při oslovení místo formy jména v 5. pádě použije forma jména v 1. pádě (např. Bogumił! místo Bogumile!, Joanna! místo Joanno!, Tomek! místo Tomku!). Pokud by však před jménem stál přívlastek, musí se jméno vždy skloňovat (např. Panie Bogumile! Droga Basiu! Panie Tomku!).


Skloňování mužských jmen
Jako podstatná jména rodu mužského se skloňují:

  1. Jména zakončená na měkké souhlásky -ś, -ź, -ć, -dź, -ń, na souhlásky l, -j nebo na samohlásku -o, před kterou stojí některá z těchto souhlásek (např. polská jména Andrzej – 2. pád Andrzeja, Bartłomiej – Bartłomieja, Błażej – Błażeja, Kamil – Kamila; cizí jména Wasilij – Wasilija, Paul – Paula aj.).

  2. Jména zakončená na historicky měkké souhlásky -c, -dz, -sz, -ż (zapisované také jako -rz), -cz, -dż (např. Bartosz – Bartosza, Kazimierz – Kazimierza, Łukasz – Łukasza, Tadeusz – Tadeusza aj.)

  3. Jména zakončená na souhlásky -k, -g, -ch nebo na samohlásku -o, před kterou stojí některá z těchto souhlásek (např. Franciszek – Franciszka, Patryk – Patrika, Wojciech – Wojciecha, Henryk – Henryka).

  4. Jména zakončená na ostatní tvrdé souhlásky (-s, -z, -t, -d, -f, -w, -p, -b, -r, -ł, -m, -n) nebo na samohlásku -o, před kterou stojí tyto souhlásky (např. jména Alexander – Alexandra, Igor – Igora, Jakub – Jakuba, Krzysztof – Krzysztofa, Michał – Michała, Stanisław – Stanisława; cizí jména John – Johna, William – Williama aj.).

Mužská jména zakončená na -a (např. Kosma – Kosmy, Barnaba – Barnaby; Sasza – Saszy, Tonda – Tondy aj.) se skloňují jako podstatná jména rodu ženského.

Mužská jména zakončená na samohlásky -i/-y (např. Idzi – Idziego, Antoni – Antoniego, Gerwazy – Gerwazego, Eustachy – Eustachego, Ksawery – Ksawerego aj.) se skloňují jako přídavná jména.

V množném čísle jsou téměř všechna mužská jména zakončena na příponu -owie (např. Andrzejkowie, Maciejowie, Wojciechowie, Antoniowie aj.). Toto zakončení nemají pouze jména zakončená na -i/-y, která se i v množném čísle skloňují jako přídavná jména. Mužská jména zakončená na -a se v množném čísle ve všech pádech skloňují podle rodu mužského (např. Kosma: 1. pád Kosmowie, 2. a 4. pád Kosmów atd.).

V hovorové polštině se mohou používat v 1. pádě čísla množného také koncovky -e nebo -i/-y. Vedle tvarů s zakončením -owie se proto objevují i tvary Andrzejki, Emile, Jędrzeje, Krzysztofy aj. Stejně jako v češtině, však i v polštině platí, že  množné číslo se u rodných jmen používá jen tehdy, pokud jde o označení více osob se stejným jménem.

V polštině se neskloňují mužská jména cizího původu zakončená na hlásku, která se nevyskytuje v zakončení polských podstatných nebo přídavných jmen (např. François) nebo jména zakončená na akcentovanou samohlásku (např. René).

Skloňování ženských jmen
Skloňují se pouze ženská jména zakončená na samohlásku -a. Jde především o jména polská a popolštěná, méně o jména cizí, která si zachovala původní výslovnost.

  1. Jména, ve kterých před koncovým -a stojí měkká souhláska -ś, -ź, -ć, -dź, -ń, nebo souhlásky -l, -j, např. Alicja – 2. pád Alicji, Rozalia – Rozalii, Basia – Basi aj.

  2. Jména, ve kterých před koncovým -a stojí historicky měkká souhláska -c, -dz, -sz, -ż (zapisované také jako -rz), -cz, -dż, např. Róża – Róży, Natasza – Nataszy aj.

  3. Jména, ve kterých před koncovým -a stojí souhlásky -k, -g, -ch, např. Halinka – Halinki, Jadwiga – Jadwigi, Kinga – Kingi aj.

  4. Jména, ve kterých před koncovým -a stojí tvrdé souhlásky (-s, -z, -t, -d, -f, -w, -p, -b, -r, -ł, -m, -n), např. Barbara – Barbary, Eliza – Elizy, Justyna – Justyny, Teresa – Teresy aj.

V 5. pádu jsou ženská jména ve většině případů zakončená na samohlásku -o (např. Barbaro, Elizo, Kingo) Jména, která mají před koncovou samohláskou -l, mohou být zakončená na souhlásky -o nebo -u (např. Pola – Polo, Polu, Adela – Adelo, Adelu, Maryla – Marylo, Marylu).

V množném čísle se ženská jména skloňují stejně jako obecná jména rodu ženského. Neskloňují se jména zakončená na jinou samohlásku než -a, což jsou většinou cizí jména v originální podobě (např. Nelly, Catherine aj.).51



Do'stlaringiz bilan baham:

©2018 Учебные документы
Рады что Вы стали частью нашего образовательного сообщества.
?


tema-6---vospalenie--.html

tema-6--antropogennie.html

tema-6--bronhialnaya.html

tema-6--dnevnerusskaya.html

tema-6--fiziologiya.html